Autor Josef Lada

Různé zážitky z vojenského výcviku popsali už mnozí autoři. Dobrý voják Švejk, Hlava XXII, Černí baroni i Tankový prapor jsou hodně známá díla. Zejména ta první dvě dosáhla světového ohlasu. Pravdou je, že vojenské prostředí není zrovna normální a tudíž často vede i k nenormálnímu chování. Má příhoda, kterou jsem kdysi prožil, není až tak za vlasy přitažená, přesto i dnes vyvolá můj úsměv. 

Psal se rok 1984, do třicítky mi scházel jeden rok. Byl jsem čtyři roky po základní vojenské službě, kterou jsem naštěstí jako absolvent VŠ měl „jen“ 12 měsíců. Jednoho dne jsem v poštovní schránce našel pozdrav z vojenské správy – povolávací rozkaz na „manévry“, tedy vojenské cvičení. Ač jsem na vojně byl u jiného druhu vojska, byl jsem povolán k motostřeleckému pluku v Bratislavě, a to na 28 dní. Samozřejmě, velice jsem se potěšil, že nemusím přemýšlet, co s načatým létem. Prostě, čtyři zabité týdny. Naštěstí jsem po službě  jako důstojník mohl odejít z kasáren, tak se to dalo přežít. Znamenalo to sice ráno vstát na první tramvaj, která jela někdy v 4.50, projet v ní celé město od západu na východ, pak ještě pár kilometrů autobusem, abych v 6.00 byl už v kasárnách na ranním nástupu. Časem nějak došlo na to, že jsem modelář a tak jsem byl „zapůjčen“ ke skupině učitelů jízd na BVP (bojové vozidlo pěchoty). Ti měli rozdělaný model vojenského prostoru pro výcvik řidičů a já jim měl pomáhat budovat atrapu terénu, po které se budou prohánět makety BVP ve velikosti cca 1:50. Rozhodně to bylo lepší, než někde cvičit s vojskem pořadový výcvik. A tak jsem se ani nenudil.
Jednoho dne jsem byl poslán k nadřízenému. A ten, kupodivu velmi slušně, mne požádal (ano, požádal, nebyl to rozkaz …) abych jel se skupinkou vojáků jako velitel ozbrojeného doprovodu transportu, který bude převážet do opraven dvě BVP. Prý nemá k dispozici vojáka z povolání, aby to zabezpečil. Měla to být akce na cca 24 hodin. Souhlasil jsem. A tak v rozkaze vyšlo určení „velitele transportu“ a všech možných logistických úloh. Pro mne vyplývalo jediné. Na nádraží převzít už naložený transport a jednotku vojáků, během dopravy zabezpečit jeho střežení těmito vojáky a po příjezdu do cíle se spolu s částí z nich vrátit do Bratislavy. Zbytek zůstane v kasárnách v Martině. Vypadalo to jako zpestření manévrů.

Dvě BVP-1 v měřítku 1:120

Přišel den D. Z kasáren jsem spolu s jedním důstojníkem – technikem vyrazil na nádraží v Bratislavě-Rači, kde měly být přistaveny vagony. A byly. U čelní rampy stál jeden plošinový vůz a před ním jeden Rybák. Bylo mi vysvětleno, že po vyjetí transportu musíme zabezpečit hlídání nákladu a během dopravy při každém zastavení musí dva vojáci být venku u plošinového vagonu, nebo na něm. Odjezd plánován na 23.45, ale bude lépe tam být o něco dříve. Vrátili jsme se do kasáren a akce začala. Dvě BVP s doprovodem dalších vozů vyjela na silnici a mířila k nádraží. Už před odjezdem technici tipovali, jestli tam dojedou, nebo je bude potřebné dotáhnout. Proto byl k dispozici i jeden tahač. Jedno z vozidel během dopravy po vlastní ose několikrát „chcíplo“ ale vždy znovu nastartovalo a nakonec se poslední záchvěv motoru uskutečnil už u rampy na nádraží. Dál už BVP odmítalo jet. Nakonec ho na plošinový vagon natlačilo druhé BVP, kterému motor fungoval. Pohled to byl zajímavý, ale raději jsem se držel kousek v povzdálí.
V kasárnách jsme se s vojáky navečeřeli a kolem šesté nás odvezli na nádraží. Byla to malá skupinka, asi tak 6 vojáků. V plné zbroji, samopaly a zásobníky s ostrými. Já měl pistoli s náboji. Vojáčkové dostali na cestu studenou stravu (tzv. kádéčko – KDP – konzervovaná dávka potravin na 24 hod.), já diety. (Což bylo tehdy asi 30 Kčs/den, z toho se dalo pohodlně vyžít. Pokud bylo kde …o tom později.)
Poprvé v životě jsem pak uviděl zblízka a zevnitř vagon zvaný Rybák ve vojenské úpravě Baa-k (to „k“ bylo označení „klientské úpravy“ – kamínka na pevná paliva). Vzhled vozu i nápisy „Jen pro vojenskou přepravu!“ a „Vůz nesmí opustit území ČSSR!“ dávaly tušit, že to luxus nebude. A nebyl. Uvnitř poměrně špinavo, kamínka, ale bez paliva, lampy bez žárovek. Byl sice střed léta, ale teplo moc nebylo a měli jsme před sebou noc. Kdybychom tušili, že nejen jednu… Tři vojáci se nabídli, že seženou palivo. Za dvacet minut byli zpátky a přitáhli v rezatém kbelíku snad 20 kg uhlí a nějaká polínka. Na dotaz, odkud to mají odpověděli, že ze sousední ulice. Prý tam asi rozváželi palivo na zimu, tak u více domů sebrali po několika kouscích uhlí, aby někomu moc neublížili. Začal jsem tušit, že to bude veselá parta. Někde na nádraží našli i koště a vagón vymetli, abychom si mohli užít luxusu. Další problém – už jsem se zmínil, že lampy ve voze byly bez žárovek. Hoši opět vyrazili na logistickou výpravu. Za 10 minut byli zpět s plnou čepicí žárovek. Na dotaz, odkud jsou, jen mávli rukou, že tam opodál jsou odstavené nějaké vagony. Snad celý rychlík… Kupodivu, trefili se jak paticí, tak napětím. Instalaci žárovek jsem si vzal na starost sám. Nesvítily. Pochopitelně, něco jako akumulátor ten vůz neviděl už dlouhá léta. Obhlédl jsem elektroinstalaci, dynamo na nápravě bylo, vodiče k němu vedly. Pohonný řemen byl také na svém místě.Tak zbývalo doufat, že za jízdy to něco vyčaruje.
Už jsem se zmínil, že vlak, do kterého byl zařazen náš „transport“, měl odjet před půlnocí. Ale naráz se kolem desáté zjevila posunovací lokomotiva, zapřáhli nás, sotva jsme stihli nastoupit. A za pár minut začala naše anabáze. Rozjeli jsme se na sever. Velkou radost vyvolalo, že uloupené žárovky začaly svítit. Naší cílovou stanicí byl Martin, kde kromě mohutné vojenské výroby v tom čase sídlily i vojenské opravny. Trasa vedla po hlavním koridoru Slovenska, tedy Bratislava – Trenčín – Žilina a ve Vrútkách odbočka do Martina, vzdálenost cca 230 km. Rychlíkem to tehdy trvalo tak cca 3 – 3,5 hodiny. Odhadovali jsme, že další den někdy brzy odpoledne tam budeme. To byl první velký omyl. Byl to vlak kategorie Mn, tedy tzv. manipulant, který zastavoval podle potřeby u každé vrby nebo nákladiště. Sem tam nám něco odpojili a něco přidali. Většinou jsme stáli a čekali, až projedou rychlíky nebo jiné pravidelné a přednostní vlaky. Několikrát kolem nás projel i vojenský transport, v ČSSR probíhalo tehdy mezinárodní vojenské cvičení Štít. Už při prvním zastavení někde mezi Bratislavou a Trnavou jsem zjistil, že splnit naši hlavní úlohu – tedy hlídat plošinový vagón s nákladem – bude obtížné. Po několika posunutích, když se s vlakem manipulovalo, jsem usoudil, že nejdéle do rána nemusím mít ani jednoho vojáka. Bylo skutečně nebezpečné pokoušet se o nějaké střežení nákladu. V lepším případě to mohlo skončit zlomeninou nebo amputací končetin. Zakázal jsem tedy vojákům jakékoliv vystupování a chození kolem nákladu. Připojený plošiňák pak už hlídali jen přes okno. Noc pomalu ubíhala, topili jsme si, za jízdy dokonce svítily lampy a bylo nám fajn. Sem-tam byl nějaký náraz při posunování trochu tvrdší a museli jsme se přidržovat, ale brzy jsme si zvykli. Jen tempo se nám nějak nezdálo. Venku se rozednilo a my jsme byli někde kolem Trenčína, tedy 140 km od Bratislavy. Pozdě ráno, až někdy před devátou, tedy cca po 11 hodinách jízdy, jsme byli v Žilině. Konkrétně na seřaďovacím nádraží. A začala zábava. Nejprve vlak porozpojovali na jednotlivé menší části a odrážením nás posunovali na kolejišti. Že na našich vagonech byl nápis „Neodrážet – nespouštět“ nikoho netrápilo. Náraz, jízda, skřípění čuby (Wikipedia: „čuba – hovorový název smykové brzdy, v železničářském slangu zarážka k zastavení a zajištění vozidla při posunu“), kterou někdo hodil pod kola, to byla zábava na několik dalších hodin. Ve vagonu se stát nedalo, museli jsme sedět. Kdo si lehl na lavici, při prvním kontaktu s posunovací lokomotivou ležel na podlaze. Říkali jsme si, že do Martina to máme už jen kousek a za chvíli tam budeme. Ale omyl. Nejprve se musel sestavit nový Mn vlak. A na to muselo být dost vagonů na příslušný směr. A tak nás házeli a přesouvali až do pozdního odpoledne. Pomalu nás začal trápit hlad. Něco málo jídla jsem měl z domu, kluci měli ty konzervy, ze kterých mi kousek nabídli. Ale postupně v očekávání konce anabáze jsme všechno snědli. Pitná voda také docházela. Na seřaďovacím nádraží nebyl v dohledu žádný bufet ani umyvárna. A vydat se dál nebylo žádoucí. Jednak nikdo, ač jsme se ptali, nám neřekl, kdy pojedeme dál, jednak to bylo mezi pohybujícími se vagony dost nebezpečné. Můj zákaz vystupování z vagonu byl opodstatněný a nikdo neměl zájem jej porušit. Prostě, bezprizorní dva vagony a pár vojáčků ztraceni ve víru ranžíru. Konečně snad kolem šesté večer jsme se snad posté opět pohli a tentokrát nikdo čubu pod kola nehodil.
Jelo se dál. Projeli jsme Žilinou a zastavili ve Varíně, což je kousek za Žilinou. Ještě půl nebo nanejvýš jedna hodinka a snad už budeme v cíli. Opět nějaký odpojený vagon a pak klid. Naráz vidím mašinfíru, jak vystupuje z lokomotivy, bere si tašku a odchází ke staniční budově. Zakřičel jsem na něj, kdy pojedeme dál. Odpověď mne doslova zmrazila. Jemu už skončila směna, přesčas mu nikdo nezaplatí a ani jet už nesmí a tak jede domů. Prý přijede nový strojvůdce. Vždyť je to jen manipulační vlak. Nastoupil do osobáku, který zastavil vedle a odjel. Odešel jsem do výpravní budovy zjistit, co bude dál. Výpravčí potvrdil to, co řekl unikající mašinfíra. Čeká se na dalšího. Tak jsem se umyl, natočil do láhví vodu a chtěl jsem se vrátit do vlaku. V tom jsem se ve dveřích srazil s nějakým nadporučíkem, který se tvářil asi jako nadporučík Lukáš ze Švejka. Byl tam jako nějaký odpovědný důstojník pro přepravu v rámci toho velkého cvičení, o kterém jsem už psal. Hned ho zajímalo, proč transport nehlídají vojáci. Více-méně jsem ho poslal do kytek s tím, že je to technika na vyřazení a vojáci jsou z druhé strany vlaku. Když zjistil, že to není transport v rámci cvičení, dal už pokoj. Raději jsem šel pryč. Po dalších dvou hodinách přijel osobák z Vrútek a s ním nový mašinfíra. Za dalších deset minut jsme byli ve Vrútkách. Tady nás odpojili z Mn vlaku a doufali jsme, že posledních 5 km absolvujeme za chvilku.
Další omyl. Odtáhli nás někam na odstavné nádraží a nastalo nové čekání. Kdysi se říkalo, že Vrútky jsou železniční velmoc. A to nám i dokazovali. „Já, posunovač, vládnu i armádní technice.“ To si nejspíš někteří říkali… Pokud v Žilině s námi posouvali nešetrně, ve Vrútkách to byl doslovný horor. Občas jsem měl pocit, že nejen sedící vojáci, ale i upevněná BVP na plošině musí z těch vagonů spadnout. Pak třeba dvě hodiny klid, všichni jsme únavou usínali. A pak znova rána, až se Rybák skoro rozpadl… Začalo se opět rozednívat. Hlad, hygiena žádná, už aby byl konec.
Nakonec, někdy po železničářské svačině přijela rosnička, zapřáhla naše dva vagony a za deset minut jsme stáli u nakládací rampy v Martině. Konečně snad konec. Ještě přesvědčit železničáře, aby nám dovolili zatelefonovat do opraven a za hodinku přijel první gazík s místním praporčíkem. Když se dozvěděl, že BVP je nepojízdné, zalomil rukama a odjel shánět těžkou techniku. Ještě před tím se mi povedlo mu vysvětlit, že už je to na něm a má povinnost tam končí.
Vzhledem k tomu, že ve strážní jednotce byli dva řidiči a nějací vojáci, kteří jeli do Martina na kurz, zůstal mi na přepravu zpět jen jeden voják. Tak jsem mu „zavelel“ na odchod a začali jsme přemýšlet, kde se umyjeme a najíme. Štěstí v neštěstí. Voják pocházel z nedalekých Sučan a půl roku nebyl doma. Tak mne ani dlouho nemusel prosit, abychom navštívili jeho rodiče. Na jejich uličce jsme vzbudili rozruch – voják a důstojník ve zbrani se tam normálně neprochází.
Po několika hodinách a dobrém obědě jsme vyrazili na rychlík do Bratislavy. Malá komplikace, že já měl lístek (vojenskou přepravenku) první a on druhé třídy, se vyřešila tím, že jsem šel s ním do dvojky. Přece jen, nechat ho samotného se zbraní jsem se bál. Dokonce i průvodčí, ač kroutil hlavou, že důstojníci jezdí jedničkou, to nakonec pochopil. 
Bojový úkol jsme splnili, byť jsme těch původně plánovaných 24 hodin poněkud přetáhli. Zato jsme si užili reálný život na kolejích. Ani tak moc jsem se netrápil myšlenkou, jak by asi takové transporty po kolejích vypadaly ve skutečné válečné vřavě. Neubránil jsem se však srovnání s tím, jak Švejk putoval do Putimi… A pak že se dějiny neopakují.

 

Leave a reply

required