Učme se na chybách, vlastních i cizích
Elektronika je pro někoho možná složitá, pro někoho zábavná a někomu nemusí říkat nic. Proto v dnešním článku budu trochu méně psát o procesorech, LEDkách a podobných složitostech. Popíšu svou zkušenost s použitím zvukových zařízení na modelové železnici.
Svítící dioda je mezi železničními modeláři jednou z nejčastěji používaných elektronických součástek. Je to díky její univerzální použitelnosti, širokému rozsahu velikosti, tvarů i barev a nízké ceně. Na rozdíl od jiných součástek je její použití nenáročné, jak na praxi, tak i teorii, takže se do použití pustí kdokoliv. V nedávné minulosti se ve velkém používaly žárovky, dnes je v nových konstrukcích už nenajdete. Dlouho jsem rozmýšlel, jestli tento článek vůbec psát. Omlouvám se kolegům, kteří tyto věci běžně znají a sypou z rukávu… Ale otázky, které se občas mezi modeláři vyskytují, nám ukazují, že ne všechno je tak jednoduché. Mnozí si myslí, že použít LED místo žárovky spočívá pouze v její záměně. A pak pláčou nad výsledkem …
Na Wikipedii jsem objevil hezké schéma, které přehledně znázorňuje digitálně řízenou modelou železnici.
„Mao-Ce-Tung nám poslal rýže mnooo-hooo tun …“ zpívávali jsme kdysi u táboráků na čundrech. Mao už není a Číňan nám dnes posílá něco jiného. Ne vždy je to to nejlepší, co vyrábí pro jiné i pod značkami světových velikánů, ale často v čínských e-shopech lze za rozumný peníz koupit i užitečné věci.
Na základě diskuse na webu i přímých dotazů popisuji, jaké digitální komponenty používám na svém kolejišti.
Když jsem se v roce 2010 vrátil k železničnímu modelářství, rozhodl jsem se, jako (snad) zkušený elektronik, že většinu elektronických zařízení pro digitální řízení si vyrobím sám. Bylo potřebné zvolit si, ke kterému dostupnému systému se přikloním. Do úvahy jich přicházelo několik – DCC bylo jasné pro jeho otevřenost, rozšíření v našich krajinách i dostupnost informací a řešení. Na webu jsem našel množství popisů různých řešení centrál, ovladačů i dekodérů.
Tento příspěvek jsem původně napsal pro web www.honzikovyvlacky.cz. Vzhledem k souvislosti s dalšími příspěvky na www.masinky.info ho zde publikuji v původním znění. Článek vznikl jako reakce na rozhovory s několika železničními modeláři v posledním čase. Nechci se v něm pouštět do složité teorie ochran a jištění v elektronice nebo energetice. Pouze bych rád zmínil několik základních zásad, na které bychom neměli zapomínat. Znalci tento článek jistě přeskočí, někomu však možná pomůže od příštích problémů.
Název článku je tak trochu recesistický, ale smysl má. Chci totiž psát o hlavním zdroji energie pro kolejiště. A tento název to, navzdory názorům různých aktivistů, určitě navozuje. Mnozí modeláři napájení hodně podceňují („plácnu tam zdroj ze starého PC“). To však může být pro kolejiště smrtelná chyba (velké proudy vytváří ve vodičích při zkratu hodně tepla, velké teplo vyvolává požár).
Zdánlivě banální otázka. Mnozí se však řídí tím, že cokoliv kovového může vést proud. Svědčí o tom i mnohé diskuse na webu (např. tato). Jaksi zapomínáme na důležitou věc – pracujeme sice s napětím 10 – 20V, které je bezpečné, ale s poměrně velkými proudy, řádově ampéry. A takovýto proud už umí roztavit, nebo alespoň pěkně rozehřát tenký vodič i slabý (zejména datový) konektor. A takovýto vodič v modelu často prochází papírem, polystyrenem nebo jinými lehce hořlavými materiály. Za digitální mašinku jsme ochotni dát těžké tisíce, ale na drátech budeme šetřit 50 korun. A tak můžeme lehce přijít nejen o model, ale i o střechu nad hlavou, nebo i život. V lepším případě se budou vyskytovat náhodné výpadky a rušení, kterého zdroj se jen těžko hledá.