Na počátku byla pohádka

Teoretická příprava je pro život důležitá. To tvrdil už J. A. Komenský. Jako malé dítě, které se právě naučilo číst, jsem dostal knížku, která je dodnes biblí všech železničních fandů v v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Byly to Pohádky o mašinkách  od P. Naumana – tehdy ve slovenském překladu „Rozprávky o mašinkách“ (pocházím z Bratislavy). Příběhy mašinek, pana Blahoše, Nejvyššího Pana Železničáře a černokněžníka Zababu mi nedávaly spát. Zejména závěr knížky, když si hlavní hrdinové založili obchod s vláčky. Od tatínka jsem se dozvěděl, že tento obchod je v Praze a jednou mě tam vezme. 

Někdy ve věku kolem osmi let jsem pak dostal starší, trochu poškozenou „parní“ mašinku Merkur, pár kolejí a asi tři vagony. K tomu ještě 20V trafo. Jen připomínám, že to byla vysloveně hračka, používaly se tři kolejnice (prostřední byla odizolovaná). Rozchod 32 mm („0“). Po čase jsem v hračkářství objevil ještě nějaký vagón a to nejdůležitější – výhybku. Už jsem nemusel jezdit jen po malém oválu, ale měl jsem i slepou odstavnou kolej. K tomu jsem si z klasického Merkuru (tedy z mechanické stavebnice) vyrobil semafor a závory. Má radost neznala mezí. Bohužel, právě v tom čase již výroba vláčků Merkur pomalu končila a další rozšiřování se nekonalo. (Dnes, po více než 40 letech, se znovu vyrábějí  a prodávají …)

Současně mě začala lákat i elektrotechnika (netroufám si ještě použít slovo elektronika). Merkur Elektro a nějaké stavebnice z NDR (pro ty mladší, kteří neviděli film Pelíšky připomínám, že to byla východní část Německa) byly dalším pokračováním mého hobby. Učinil jsem pokus přihlásit se do radiotechnického kroužku v pionýrském domě, ale byl jsem odmítnut s tím, že jsem ještě mladý a mám se zatím přihlásit do kroužku železničářského. Tak se také stalo. V tomto kroužku se nás scházelo asi 15 a veškerá naše aktivita spočívala v tom, že na obrovském stole jsme rozložili koleje do několika propojených oválů a pak jsme jezdili. Používaly se výrobky firmy TT Zeuke  (předchůdce Berliner TT Bahnen). Jeden z nás „řídil“ (točil regulátorem na trafu), ostatní byli výhybkáři. Jednou za čas jsme měli možnost si pod dohledem pustit mašinku i na výstavním panelu, který tam obhospodařoval nějaký dospělý modelář. Ale pro cca desetileté kluky v polovině šedesátých let to byl splněný sen. Po nějaké době byly doma vyslyšeny mé prosby a dostal jsem na Vánoce sadu TT-Start (dvounápravovou parní mašinku, dva vagonky, kolečko kolejí a bateriový napáječ). Časem k tomu přibývaly další komponenty. Mašinka tehdy stála od 60 do 120 Kčs (ale takové kapesné bylo tehdy nemyslitelné), vagonky od sedmi do 30 korun. Sehnat něco byl však nekonečný problém. V Bratislavě tehdy také vznikl jeden specializovaný obchod, kam jsem chodil očumovat několikrát za týden, ale obzvlášť něco k TT se dalo koupit málokdy. Proto jsem s velkou radostí jezdil s otcem o prázdninách do Prahy, kde v podobné prodejně na ul. Na Příkopě vždy měli nějaký pěkný vagonek nebo domeček. Plánoval jsem sice stavbu „panelu“, ale dočasným řešením byl velký balicí papír, na kterém jsem vodovkama namaloval krajinu, a ostatní komponenty byly volně položené. Občas mi sestra, nebo její kamarádky něco pošlapaly a bylo zle. Obzvlášť mechanické semafory nebyly „holkám odolné“ a byly důvodem několika sourozeneckých sporů. Po nějakém čase mému otci nabídl kolega na prodej menší panel (cca 1,7 x 0,8 m) s oválem a pár výhybkama. A k tomu dvě mašinky a několik vagonků. Byly to tehdy fantastické Vánoce. Bylo na čem jezdit a vozový park se znásobil. Celé měsíce jsem strávil úpravami a rozšiřováním. Panel ležel na dvou židlích a já jsem pod ním s rukama nad hlavou natahoval barevné telefonní drátky, nebo lepil domečky a krajinku. Dokonce mé mašinky posloužily i jako výchovný prostředek. Ve škole jsem provedl nějakou lumpárnu a rodičovský trest za poznámku v žákovské knížce bylo zabavení všech lokomotiv na jeden měsíc. Takový trest se zapomenout nedal. V roce 1967 jsme se se zmiňovaným kroužkem z pionýrského domu dostali na několikadenní výlet do Prahy a v Domě dětí na Pražském hradě jsme viděli model železnice na tehdejší dobu nepředstavitelné velikosti. S dnešním Královstvím železnic  na Smíchově se to sice srovnat nedá, ale tehdy to byl sen …

Časem se mi můj panel začal zdát příliš malý a chtěl jsem postavit větší. Starý jsem rozebral a plánoval a kreslil nový. Ale také se rozšiřovaly mé zájmy. Stále víc mne přitahovala elektronika. Poskládal jsem si nějaké blikače k závorám a jiné doplňky. Postupně jsem se stále víc věnoval konstrukci elektronických „udělátek“ a vláček trochu ustupoval. Až někdy v mých třinácti mi jeden kamarád nabídl úžasnou výměnu – několik krabic elektronických součástek (dlužno říct, že nevalné kvality) za mé vláčky. Ty už také byly trochu opotřebené, tak jsme si plácli.  A tak skončila první etapa mé vláčkománie. Elektronika mne uchvátila, stala se mým hobby na dlouhé roky a později i mou profesí.

Intermezzo

Psal se rok 1973 a začal mi maturitní ročník. Naše gymnázium mělo patronát nad jedním dětským domovem nedaleko Bratislavy. Děvčata z výboru svazu mládeže přišla s informací, že by v domově chtěli postavit modelovou železnici. Peníze na nákup zařízení v domově mají, ale nemá jim to kdo postavit. Slovo dalo slovo a místo učení na maturitu jsme čtyři spolužáci každý týden (někdy i vícekrát) vyráželi nejprve shánět materiál, potom do domova stavět. Kupodivu, nákup se podařil poměrně rychle, zboží již bylo dostupnější. No a pak nastala horečná budovatelská činnost. Během půl roku byl panel téměř hotový. Zářící očka malých dětí z domova, které něco podobného viděli poprvé v životě, byly tou nejlepší odměnou. Mezi tím jsme úspěšně odmaturovali. Poslední věci dokončovali kamarádi ještě přes prázdniny před nástupem na vysoké školy.

Návrat první

První polovina osmdesátých let. Měl jsem za sebou vysokou školu (samozřejmě elektroniku), byl jsem ženatý a měl dvě děti. Jednou jsem spolu s malým synem zašel na výstavu železničních modelů. Co mohlo následovat jiné, než systematické dotazování, proč takový vláček také nepostavíme. O nejbližších Vánocích přinesl Ježíšek opět soupravu TT-Start, maličko modernější koncepce než před 18 lety. Ta už měla i pár ručně ovládaných výhybek a malé trafo. Jezdilo se od rána do večera. Později jsem vyrobil první „modul“. V postatě to byl 90° oblouk ukrytý v tunelu a na něm skalní masiv a nějaký domeček. V tom čase jsme se také přestěhovali do vlastního bytu a naráz byl i prostor pro panel. Aby nepřekážel, okoukal jsem z televizního seriálu Dynastie Nováků netradiční způsob umístnění – zavěšení na stropě. Ale trochu jsem to ještě vylepšil – zvedání a spouštění bylo poháněné elektromotorem. Na tu dobu a panelákový byt měl panel celkem úctyhodné rozměry cca 2,4 x 1,2 m. Z dnešního hlediska to byl „vláčkodrom“, tedy maximální množství kolejí na omezeném prostoru. Postupně se také rozrůstal vozový a motorový park, domečky a doplňky. Velkým překvapením pro mne bylo, že ceny velké části výrobků byly stejné i po dvaceti letech. Pořád se ještě daly koupit vagonky za 7 korun a mašinky od šedesáti. To platilo jen pro typy, které byly v prodeji dávno. Novější už měly ceny vyšší, ale i tak nejdražší lokomotiva byla za cca 250 Kčs. (Můj plat mladého inženýra byl tehdy kolem dvou tisícovek). Během služební cesty do NDR jsem dokoupil některé doplňky, které u nás nebyly v prodeji. Stavbě jsem věnoval veškerý volný čas a tak rostla poměrně rychle. Ale i tak to trvalo asi tři roky, než se dalo říct, že je panel z převážné části dokončený. Samozřejmě, částečně provozuschopný byl již dříve. Téměř 40 m kolejí, 18 výhybek, semafory, závory, osvětlení a jiné doplňky si vyžádaly stovky metrů propojovacích drátů a kabelů. Původní provizorní propojení jsem postupně odstraňoval a předělával na poloautomatický provoz (tehdy ještě řízený relátky). Dokonce se mi podařilo již někdy v roce 1984 získat 3 mm LED diody všech tří barev (modrá a bílá tehdy ještě neexistovaly) a vyrobit z nich pár semaforů, i když příliš modelově nevypadaly. Přesto byly lepší, než ty prodávané s nemodelovými žárovkami. Ale pomalu se tempo stavby zvolňovalo. Postupně přibylo starostí – třetí dítě, náročnější zaměstnání, po roce 1989 i nutnost přivydělat si k platu vysokoškolského učitele nějakou vedlejší činností. Později jsem změnil zaměstnání a vývoj elektronických řídicích systémů se stal mou profesí. Logicky jsem se ve volném čase už méně zabýval podobným koníčkem. Až nakonec i děti si našly jiné zájmy a vláček zůstal nedokončený. Začal se na něm usazovat prach a čekal na vzkříšení. Občas padla poznámka, že to snad dokončím vnoučatům, až jednou nějaká budou. Po letech jsem ještě zkoušel namočit do toho nejmladšího syna. Měl si zvolit téma pro odbornou maturitu na elektrotechnické průmyslovce. Navrhoval jsem mu automatizaci vláčku s řízením pomocí počítače, ale zvolil si raději tvorbu webových stránek. A tak prach sedal dál …

  Návrat druhý

Od prvního návratu uplynulo víc než čtvrtstoletí. Zní to hrozně, ale čas nezastavíš…Děti jsou již dávno dospělé, ale vnoučata ještě nemáme. Před několika lety jsme se s manželkou přestěhovali do Prahy. V oblasti elektroniky už také léta nepracuji, věnuji se počítačům a software. A nějak se mi začalo stýskat po vůni kalafuny a programování jednočipových počítačů. Dokoupil jsem pár nejnutnějších věcí, začal studovat nejnovější informace a pustil se opět do bastlení. Dnes je však život kutila jiný. V minulosti jsem často pracně vymýšlel mnoho různých obvodů nebo zařízení, které dnes lze koupit za méně či více peněz (regulátory osvětlení, zabezpečovací a komunikační zařízení apod.). To, že jsem kdysi jako vysokoškolák „na koleně“ stavěl VKV HiFi rádio, zní už neuvěřitelně. Aby to nebylo jen bastlení pro bastlení, rozhodl jsem se, že se zaměřím na vláček a jeho řízení. Přece jen ho možná budoucím vnoučatům dokončím.

Má první představa byla, že vyrobím nějaké interfejsy na připojení výhybek, semaforů a jiného příslušenství k mikroprocesorovým obvodům, ty propojím třívodičovou sběrnicí a vše budu řídit z PC programem, který si postupně napíšu. Ale abych nedělal vše od nuly, porozhlédl jsem se po internetu, jak se k tomu staví jiní. S hrůzou jsem však zjistil, že dnes je všechno kolem železničního modelářství jinak. Nejen v elektronické části. Plechové koleje, elektromagnetické přestavníky a staré typy motorků v lokomotivách nebo spřahadel už jen těžko dokážou splnit to, co se od dnešní modelové železnice očekává. Ale to zatím neřeším, nejprve chci rozlousknout otázku řízení. Beztak vláček ještě visí pod stropem v Bratislavě a já jsem odtud 330 km … Velice rychle jsem pochopil, že DCC je to, co potřebuji. Proč vyvíjet něco nového, když je na světě tak dokonalý systém? A psát program pro PC? To už také udělali jiní. Samozřejmě, čím hlouběji do toho člověk vniká, přichází i na věci, které nejsou úplně to pravé ořechové. Ale již mám dost zkušeností na to, abych věděl, že snaha o úplnou dokonalost je jen cesta bez konce. Koupit se sice dá cokoliv, ale naštěstí ještě pořád zůstává hodně na vlastní hlavu a ruce. A některé věci přece jen dokážu vyrobit levněji nebo lépe přizpůsobené tomu, co od nich očekávám.  A tak jsem začal potřetí …

Pokračování: … a jak to pokračuje

Leave a reply

required